Legiovlak - připomínka Sibiřské anabáze

Autor: Luděk Kratochvíl | 17.1.2017 o 18:18 | (upravené 17.1.2017 o 21:23) Karma článku: 3,74 | Prečítané:  791x

Už více jak dva roky se v různých městech objevuje Legiovlak - putovní připomínka na Čs. vojsko na Rusi a jejich strastiplnou cestu do vlasti, cestu, která začala v březnu 1918 u Bachmače a pro některé skončila až v roce 1921

 

Legiovlak je reálnou připomínkou toho, jak bojovali a žili příslušníci Československého vojska na Rusi na své Sibiřské anabázi, je jednou z částí historie naší již rozdělené republiky.

Po podepsání Brestlitevského míru tvořily československé legionářské pluky (8 pěších a 1 jezdecký), jejichž počátkem byla Česká družina (září 1914), většinu "dohodových" jednotek na východní frontě. Po kolapsu Ruské armády se staly součástí armády Francouzské a bylo rozhodnuto o jejich stažení přes Archangelsk a Murmansk k nasazení na západní frontě proti vojskům "Ústředních mocností". Stažení s Ukrajiny proběhlo po boji s německými jednotkami u Bachmače úspěšně, ale vzhledem k nedostatku zásob na severu, neochotě místních Sovětů ovládaných bolševiky a mocenského chaosu kolem hlavního města Petrohradu byla trasa změněna na Vladivostok. Na základě Penzenské dohody měl proběhnout bezproblémový přesun odzbrojených a neutrálních legionářských jednotek po Transsibiřské magistále, ale bolševici ve snaze získat na svoji stranu zkušené vojáky prováděli masivní agitaci, blokovali dohodnuté odjezdy a zatýkali legionáře . V květnu situace gradovala - 11. bolševici obsadili kanceláře Odbočky Čs. národní rady v Moskvě a zatkli některé představitele, 17. proběhl "čeljabinský incident", který skončil rozehnáním místního sovětu, 19. se omský sovět pokusil silou zabránit průjezdu legionářského ešalonu a byl také rozehnán. Definitivní tečku za legionářskou neutralitou udělal Trockého a po té Aralovův rozkaz z 25. (26.) - "...každý čs. legionář musí být zatčen a pokud je ozbrojen, tak na místě zastřelen" a přepadení ešalonu v Marianovce. Čs. sboru (pokud nechtěl skončit jako Srbská legie) zbyla jediná možnost - spojit skupiny rozdělené na magistále, kontrolovat ji a uvolnit si cestu do Vladivostoku.

Během několika týdnů se podařilo obsadit sklady zbraní ve svých oblastech, v bitvách o Alexandrovský most, u Penzy, Lipjag a Nižněudinsku porazit místní jednotky DRRA a Rudých gard a ovládnout střední Povolží, Ural a částečně magistrálu od Penzy až do Krasnojarsku a svrhnout zde bolševickou vládu. To znovu zaktivizovalo již skomírající protibolševická hnutí (Děnikin - Dobrovolnická armáda, Krasnov - Donská armáda, ataman Dutov, KOMUČ, ...) a dostalo bolševiky do tíživé situace (hlavně v oblasti Samara-Čeljabinsk-Omsk). Dohoda dokonce po jejich úspěších zvažovala i znovuotevření východní fronty a obnovení zákonného stavu v Rusku,za pomoci již vyloděných kontingentů Japonska, USA a GB. Tyto však zůstaly nečinné - spokojili se s ovládáním Murmansku, Vladivostoku a Krymu a to i v situaci, kdy bolševická sovětská vláda a její jednotky ztráceli pozici za pozicí a doslova "mlely z posledního".

V červnu 1918 se podařilo všem roztříštěným skupinám (Penzenské, Čeljabinské, Omské, Krasnojarské a Nižněudinské) spojit. V cestě do Vladivostoku jim však stála silná překážka - Irkutsk, bajkalské tunely a přeprava přes Bajkal. Po tvrdých bojích na souši, o tunely i na vodě (námořní bitva a vylodění u Mysové) se podařilo Bajkal překonat, rozdrtit bolševickou Centrsibiřskou armádu a po té ve spolupráci s japonským kontingentem i obnovit spojení s Vladivostokem. Jelikož myšlenka spojenecké intervence nebyla realizována,mohly se začít jednotky legií postupně přesouvat k východu do Vladivostoku, což se ale neobešlo bez větších či menších srážek s DRRA a místními jednotkami sovětů. Jimi opuštěné pozice ale s laxnímpřístupem a nejednotným velením bílých znovu obsazovala sovětská moc.

Legionáři postupně opouštěli Vladivostok ve 36 transportech, poslední odpluli na lodi Heffron 20. září 1920. Trasy přesunu byly lodí kolem Číny a Indie do Terstu, nebo lodí přes Tichý oceán, přes USA vlakem a poté lodí přes Atlantik nebo lodí přes Tichý oceán, Panamský průplav a Atlantik. Transport prováděla i první námořní loď plující pod Československou vlajkou "Legie". Přepraveno do RČS bylo celkem 53,5 tis. vojínů a poddůstojníků, 3 tis. důstojníků, 6,7 tis. nebojujících krajanů, 2,5 tis. žen a dětí a 2 tis. cizinců.

V Rusku tvořily čs.sbor tyto jednotky-1.střelecký pluk „Mistra Jana Husa“ (zal. září 1914), 2.střelecký pluk „Jiřího z Poděbrad“ (duben 1916), 3.střelecký pluk „Jana Žižky z Trocnova“ (březen 1917), 4.střelecký pluk „Prokopa Holého“ (srpen 1917), 5.střelecký pluk „Pražský /T.G. Masaryka“ ( červenec 1917), 6. střelecký pluk „Hanácký“ (červenec 1917), 7.střelecký pluk „Tatranský“ (srpen 1917), 8.střelecký pluk „Slezský“ (červenec 1917), 9.střelecký pluk „Karla Havlíčka Borovského“ (srpen 1918), 10.střelecký pluk „Jana Sladkého Koziny“ (červenec 1918), 11.střelecký pluk „Františka Palackého“ (srpen 1918), 12.střelecký pluk „M.R.Štefánika“ (červenec 1918), 1.samostatný úderný prapor ( prosinec 1917), 1.jezdecký pluk „Jana Jiskry z Brandýsa“ (květen 1918), 2.jezdecký pluk „Sibiřský“ (červenec 1918), 1.dělostřelecký pluk (březen 1917), 2.dělostřelecký pluk (červenec 1918), 3.dělostřelecký pluk (únor 1919), 1.těžký dělostřelecký oddíl (březen 1918), 2.těžký dělostřelecký oddíl (květen 1919), 3.těžký dělostřelecký oddíl (únor 1919).

 

V bojích s německou armádou (po uzavření Brestlitevského míru) a s bolševiky padlo a zemřelo v letech 1918-1920 okolo 4,3 tis. čs. legionářů.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

V bašte Smeru deti chorľavejú a starším sa cnie za socializmom

Baníci cítia krivdu, keď niekto kritizuje umelé dotovanie Hornonitrianskych baní vládou. Na ťažkú prácu nedajú dopustiť.

ŠPORT

Říha po odchode: Vedenie Slovana hokeju rozumie, pre klub robí všetko

Český tréner doplatil v klube na nevydarený začiatok sezóny.


Už ste čítali?