T-28 - třívěžový střední tank

Autor: Luděk Kratochvíl | 3.1.2017 o 13:10 | (upravené 3.1.2017 o 13:23) Karma článku: 5,55 | Prečítané:  1500x

Když v roce 1930 navštívila Chalepského komise za účelem nákupů tanků nebo licencí na jejich výrobu Velkou Británii, setkala se tam také s prototypy tanku A6 Vickers (Vickers Sixteentonners), v té době „módním“ vícevězovým typem.  

Britská strana ale nebyla nakloněna k prodeji tohoto vozidla a ani další jednání nebyla úspěšná. Jelikož měla komise oči na stopkách a fotoaparáty a měřidla vždy ve střehu, bylo rozhodnuto po návratu do SSSR „vyvinout“ vlastní typ třívěžového středního, v tehdejší terminologii manévrovacího tanku.

Podle podkladů komise byla konstrukce zadána Fakultě motorizace a mechanizace Vojensko-technické akademie F. Džeržinského a souběžně i Tanko-traktorové konstrukční kanceláři VOAO. Oba projekty byly dokončeny v lednu 1931. Jako vhodnější byl vybrán projekt VOAO (Ginsburg, Zaslavskij, Ivanov), ve kterém byly využity i zkušenosti se sovětsko-německé spolupráce na tanku TG. Projekt, označený jako T-28, počítal s hmotností asi 16 tun, 45mm kanónem a kulometem v hlavní věži a dvěma kulomety v malých věžích. Pancéřování tanku mělo mít tloušťku od 8 do 20 mm. Pohánět jej měl motor М-5 (licence upraveného amerického leteckého motoru Liberty V-12) o výkonu do 400 HP, který byl používaný i v tancích BT-2. Mělo se maximálně využít prvků BT-2 a vyvíjených T-26. V závodě Bolševik v Leningradu byly v květnu 1932 vyrobeny dva prototypy s pancířem z běžné oceli, jeden (T-28-1) s výkonějším motorem M-17, druhý (T-28-2) s dieselovým motorem, který nebyl dokončen pro nedokončení vývoje dieselového motoru PGE. V dalším měsíci byly na prvním z nich provedeny vojskové zkoušky a na jejich základě byl projekt přepracován a sériová výroba byla zadána závodu Krasnyj Putilovec (bývalý Putilovský závod) v Leningradu. Tato továrna měla zkušenosti s výrobou přístavních jeřábů a lokomotiv (a byla jí částečně vytížena) , ale stávající strojní zařízení bylo nevyhovující a nebylo v nejlepší kondici.

 

T-28 - vývoj konstrukce

TTD

První série 12 tanků byla vyrobena do dubna 1933, 10 z nich se zúčastnilo přehlídky k 1. máji na Rudém náměstí v Moskvě a 2 v Leningradu. Poté, co ukázaly svoje přehlídkové možnosti, byly odeslány zpět do továrny k odstranění nedostatků. Do konce roku 1933 bylo z plánu 90 ks vozidel vyrobeno pouze 41 ks.

První vozidla s osádkou šesti mužů (řidič, velitel-střelec (hlavní věž), nabíječ, 2 střelci (malé věže) a radista-druhý nabíječ), měla nýtovaný-svařovaný pancíř o tloušťce 10 - 30 mm. Věže byly umístěny ve dvou úrovních - vpředu na bocích stroje se základnou ve výši blatníků dvě malé - ručně ovládané kulometné, mezi nimiž se nacházela budka řidiče. Uprostřed, asi v jedné třetině délky vozidla, se nacházela věž hlavní (vnitřní průměr 1760 mm), jejíž základna byla umístěná ve výšce horního pancíře korby na sedmdesátidvoukuličkovém věnci. Byla ovládána ručně i elektricky (otočení o 360 st. za 25 sekund) a vyzbrojena kanonem 76,2 mm vz. 1927/32 (KT-28 - Kirovskaja tankovaja), což byl upravený plukovní kanon se zkráceným zákluzem na 500 mm a přepracovaným ovládáním o délce hlavně 16,5 ráže. Elevace zbraně byla 25 st., deprese 5 st. a cíle se zaměřovaly zaměřovačem TOP vz. 1930 a zaměřovacím periskopem PT-1 vz. 1932. Ve schránkách pod otočnou podlahou a v držácích na bocích věže měla osádka zásobu 69 až 70 nábojů. Dále mohla použít 3 kulomety DT (po jednom v čelech všech věží) se zásobou 7938 nábojů. Hlavní věž měla jeden velký obdélníkový poklop, malé věže také po jednom poklopu.

 

Elektroinstalace byla u prvních vozidel jednovodičová a pracovala s napětím 12 V, u tanků výroby od konce roku 1933 s napětím 24 V. Všechny tanky měly radiostanici s 71-TK s dosahem do 20 km a rámovou anténou a vnitřní komunikační systém typu Safar. Vozidlo poháněl A. Mikulinem upravený vodou chlazený dvanáctiválec nazvaný M-17T, vycházející s motoru M-17, což byl licenční letecký motor BMW VI, vyráběný za německé spolupráce od roku 1930 v závodě č. 26 v Rybinsku. Tyto motory používaly též tanky BT-7. Výkon byl přenášen přes hlavní vícekotoučovou suchou spojku převodovkou (5 st. vpřed a 1 vzad) na vícekotoučové boční suché spojky a převodovky se směrovými brzdami k hnacím kolům. Podvozek (jedna strana) se skládal s dvanácti párů pojezdových kol s gumovými obručemi, umístěných v šesti vozících na vinutých pružinách, sedmnáctizubého hnacího kola o průměru 720 mm umístěného vzadu a předního napínacího kola o průměru 780 mm. Pás, napínaný klikou přes napínací kolo se skládal se 121 ks ocelových článků o rozměrech 380 x 170 mm.

Sání vzduchu bylo umístěno na zadní šikmé části na horním pancíři a kryl jej obdélníkový kryt bez otvorů. Vodní chlazení pojalo 100 litrů směsi, o průtok vzduchu přes olejové a vodní chladiče se staral elektrický ventilátor. Tlumič výfuku se naházel napříč mezi krytem sání a hlavní věží. Vozidlo bylo mezi jiným vybaveno i zadýmovacím zařízením TDP-3.

Výroba byla od konce roku 1934 reorganizována, pořízeno nové strojní vybavení a na vozidle participovalo několik subdodavatelů - Ižorský závod v Kolpinu (věže), závod Rudý říjen v Leningradu (motor), závod č. 07 v Leningradu (nádrže, filtry), Státní podnik na výrobu ložisek v Moskvě (ložiska), závod č. 213 v Moskvě (měřící a kontrolní přístroje) a závod č. 203 v Moskvě (radiopojítka).

V sérii vyrobené v roce 1934 (objednáno 30 ks, vyrobeno 50 ks - doháněl se skluz z minulého roku) se objevuje velké množství změn, ať už vnějších či skrytých, sloužících k odstranění dětských nemocí. Mezi ty viditelné patří příčné otvory na krytu sání vzduchu a pojezdová kola na čtvrtém a pátém vozíku nebyla osazována gumovými obručemi. Podle konstruktéra Ginsburga bylo do roku 1937 na vozidle provedeno přes 700 úprav.

V roce 1935 bylo objednáno 100 vozidel, ale dodáno pouze 32, již se čtvrtým kulometem ve vyvažovači, novou radiostanicí 71-TK-2 s dosahem do 60 km, novým typem vnitřního hovorového zařízení a novým tvarem tlumiče a krytu sání.

Série z roku 1936 (101 ks) přinesla další změny - radiostanici 71-TK-3 a protiletadlový kulomet P-40. S osazením věnce na lafetaci PLK se počet poklopů na hlavní věži zvýšil na dva, pravý kulatý s věncem a levý čtvercový.

V roce 1937 bylo vyrobeno pouze 39 ks, zpomalení výroby bylo zapříčiněno výrobou jiných prototypů (např. T-29).

V dalším roce výroba stoupla na 96 ks, souběžně se zjednodušením výroby a zvýšením bojové hodnoty. Tato vozidla již byla vybavena výkonnější a spolehlivější hlavní výzbrojí - kanonem L-10 s hlavní dlouhou 26 ráží a úsťovou rychlostí 555 m/s (oproti L/16,5 a 381 m/s u KT-28) a mají celosvařovaný pancíř.

Nejvyšší produkce bylo dosaženo v roce 1939 - 131 ks a výroba dobíhá 13 kusy v roce 1940. Vozidla vyráběná od podzimu 1939 mají již konickou věž, podobnou věži tanku T-35 a prutové antény. Kulometné věže zůstávají válcové.

V roce 1940, vzhledem k neblahým zkušenostem s protitankovým dělostřelectvem v Zimní válce s Finskem, probíhá v Kirovském závodě dostrojování již vyrobených tanků přídavným pancířem, tkzv. ekranami (T-28E). Pancíř se skládá s desek o tloušťce 10 - 30 mm, většinou přivařených k pancíři tanku, hlavně v exponovaných nebo k poškození náchylných místech. Původně má být takto upraveno asi 400 vozidel, ve skutečnosti je jich od 54 do 111 kusů (dle různých autorů). Přídavný pancíř ve dvou variantách (plný a malý) vážil do 4100 kg a rychlost a obratnost tanku mírně poklesla.

Na platformě T-28 během jejich výroby vzniklo několik zajímavých prototypů - například inženýrský-mostní tank se dvěma kulomety a mostem o délce 13,3 m, tank s úpravou pro hluboké brodění, nebo s využitím jejich komponentů samohybné protiletadlové dělo ráže 76,2 mm - SU-8, samohybný hmoždíř 152,4 mm vz.1931, samohybný pobřežní kanon s 152,4 mm (B-10), samohybná děla SU-14 (203,2 mm) a SU-14-1. Hlavní věže tanku byly také využity u obrněných vlaků (No.2 - Džeržinec, No.1 - Bojovník proti fašismu).

 

Zařazování k jednotkám a nasazení

V roce 1933 bylo prvních 10 tanků zařazeno do 2. samostatného tankového pluku v Leningradské VO. V průběhu následujícího roku byly z dalších vyrobených vozidel vytvořeny 1., 3. a 4. sam. tankový pluk. Rozkazem komisaře obrany z 12. 12. 1935 byly tankové pluky přereorganizovány v těžké tankové brigády (3 prapory tanků, 1 prapor motorizované pěchoty a pomocné jednotky). Brigáda se tabulkově skládala z 54 tanků T-28 a 34 tanků BT a T-26. Celkem jich vzniklo 7 (z toho 4 v Leningradském VO), z nichž 5. těžká tank. brigáda byla doplněna tanky T-35. T-28 po jednotkách kusů dále sloužily jako výcvikové v učilištích a školních praporech. Se zvyšující se výrobou také nahrazovaly lehké tanky v těžkých tankových brigádách. Tanky se pravidelně zúčastňovaly cvičení a přehlídek, do ostré akce se dostaly až od 17. září 1939 při přepadení Polska v sestavě 10. a 21. tankové brigády. Vzhledem k malému odporu polské armády rozvrácené téměř tři týdny trvajícím německým útokem a nízké kvalitě protitankové obrany si většinu vyřazených vozidel připsaly nehody a poruchy.

Dalším bojovým vystoupením byla Zimní válka s Finskem v letech 1939 až 1940, které se účastnily v sestavě posílené 20. těžké tankové brigády v počtu 105 ks. Tanky byly do boje nasazovány většinou jako podpora pěchoty v útocích na Mannerheimovu linii. Jelikož protitankové dělostřelectvo za 8 let od vývoje T-28 udělalo velký krok dopředu, utrpěly těžkým terénem plným protitankových překážek spolu s pěchotou ploužící se kolosy zbytečně vysoké ztráty (482 vyřazených vozidel). Většina byla poškození opravitelná a některá vozidla byla vyřazena i dvanáctkrát. Celkové nenávratné ztráty činily pouze 30 totálně zničených a 2 zajatá vozidla. Jednotka a její vozidla byly hodnoceny dobře, 613 vojáků a důstojníků bylo vyznamenáno řády a medailemi za celkově velením zpackanou operaci.

 

V létě roku 1941 v období operace Barbarossa byla tato vozidla sice již zastarávající, ale stále převyšující výzbrojí a v případě typu T-28E i pancířem většinu svých německých soupeřů, omezena hlavně celkovým opotřebením (bojeschopných bylo pouze asi 50 % T-28, ostatní potřebovaly střední nebo generální opravu). Těžké tankové brigády byly v létě 1940 zrušeny a T-28 zařazeny do tankových divizí mechanizovaných sborů. Většina vozidel byla dislokována v západních VO a byla vyřazena v prvních měsících konfliktu. Mezi hlavní příčiny ztrát patřilo zhroucení velení, nedokončená transformace DRRA a z toho plynoucí nezkušenost velitelských kádrů , totální destrukce systému zásobování palivem a municí a dále absolutní nefunkčnost rozvrácených opravárenských složek. Jelikož většina vozidel byla z těchto důvodů zajata nepoškozená nebo s pouze s malým poškozením, byly některé kořistní stroje dále využity novým majitelem (Finsko - 7 ks při obraně Vyborgu, Německo - jako Panzerkampfwagen 746 (r), Rumunsko, Maďarsko).

Poslední bojové vystoupení T-28 na sovětské straně se datuje do roku 1943 (1944) při obklíčení Leningradu (asi 20 ks opravovaných se zásob náhradních dílů v mateřském Kirovském závodě).

Jako epilog se dá říci, že toto vozidlo bylo ve své době konstrukčně na vysoké úrovni, se zkušenou osádkou bylo do začátku čtyřicátých let velice účinným nástrojem a ve své kategorii se řadilo mezi světovou špičku. Ke slabinám naopak patřila jeho složitost, špatné dílenské zpracování a z toho plynoucí množství poruch, se kterými se nebyly schopny polní dílny poprat.

Do dnešní doby se v RF zachovalo jedno vozidlo v Centrálním muzeu ozbrojených sil v Kubince, jedna korba v Sestroretsku u Petrohradu a v několika muzeích v Rusku části vozidel (většinou věže). Paradoxně nejvíce zachovalých T-28 má Finsko, kde některá z kořistních vozidel sloužila až do 50. let - dva v muzeu v Parole (T-28E) a jedno v Hämeenlinně.

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

SVET

Minúta po minúte: Výbuch na koncerte v Manchestri neprežilo 22 ľudí

Polícia potvrdila, že vo vstupnej hale sa odpálil samovražedný atentátnik.

KOMENTÁRE

Teror siahol na deti

Útok na štadión plný mladých ľudí jasne naznačuje, že pre teroristov neexistujú hranice.

ŠPORT

Cígera odmietli aj Višňovský, Handzuš, Országh a Bača

To, že hráči z NHL neprišli na šampionát, berie ako podraz.


Už ste čítali?