V roce 1928 byl stav obrněných jednotek SSSR, vzhledem k jeho ambicím, dosti tristní. Ve výzbroji se nacházelo, mimo oddílů obrněných aut, 45 kořistních tanků britského typu Mark.V (nazvaných Ricardo nebo B-bolšoj), 12 tanků Mk.A Whippet (Taylor neboli S-srednyj), 18 tanků Renault FT-17 a 15 tanků Russkij Reno (M-malyj). Všechny tyto tanky měly vysoký stupeň opotřebení a většinu času trávily v dílnách. U jednotek se začínají objevovat první seriové a velice poruchové tanky vlastní konstrukce T-18 (MS-1 - malyj soprotivlenija) vycházející s Renaultu FT-17. V roce 1929 zpracoval generální štáb DRRA pod vedením V.K Trifianova a N.M.Rygovského, vědom si této situace, „Program tankového a automobilního vyzbrojení DRRA“, který se stal součástí usnesení „O stavu obrany SSSR“ z 15.7.1929. Ten ukládal mimo jiné budování nových podniků pro výrobu vojenské techniky, vývoj několika druhů tanků (tančíky, lehké průzkumné, střední manévrovací, těžké průlomové a speciální tanky), samohybných děl a obrněných transportérů. Dále hovořil o tom, že DRRA musí být silnější než potencionální nepřítel v letadlech, dělostřelectvu a tancích. Ve velmi krátké době, do roku 1933, bylo vybudováno nebo reorganizováno více než 15 továren na výrobu obrněných vozidel. První „Tankový plán“ počítal s výrobou minimálně 3 500 tanků. Pro výchovu a vzdělávání kádrů pro prudce se rozvíjející a vysoce odbornou zbraň byly založeny čtyři tankové školy a čtyři školy technického personálu.
Christieho podvozek byl tedy ideální pro požadavky „Tankového plánu“, kladené na manévrovací tank pro rychlý hloubkový průzkum a velké obchvatné operace vedoucí k přetržení nepřátelských zásobovacích linií a odříznutí nepřátelských uskupení. Konstrukce vyvíjené v té době v SSSR těmto požadavkům naprosto nevyhovovaly a vzhledem ke stavu průmyslu a konstrukčních kanceláří nebyla šance na náhlou změnu.
Na začátku roku 1930 navázal I.A.Chalepskij kontakt s Walterem J. Christiem (znechuceným odmítnutím konstrukce americkou armádou) a již dubnu dohodl sovětský podnik Amtorg s Christiem předání výrobní dokumentace a 2 ks prototypů M1930 (dle některých pramenů nazývaných M1931) za 160 tis. USD a v lednu roku 1931 byly prototypy bez věží dodány do SSSR jako zemědělské traktory. Vozidla s označením Original I a II (BT-1 ?) byla podrobena zkouškám a i s dokumentací předána do charkovské lokomotivky ChPZ Im. Kominterny - Závod č.183, kde bylo jedno rozebráno na zkoumání konstrukce. Jako subdodavatelé byli určeni Ižorský závod (pancéřová ocel) - Kolpino u Leningradu, závod Im. S.M.Buďoného, závod Bolševik - Leningrad a továrna na chladiče v Moskvě. Nový tank dostal označení BT-2 a do konce roku byly vyrobeny pod vedením N.A Kunčenka 3 prototypy (v plánu bylo 6 ks). Sériové stroje se začaly vyrábět v příštím roce. V Závodě č.183 byly v budoucnosti vyráběny BT všech verzí.
Konstrukce a TTD vozidla BT-2
Korba vozidla byla snýtována s rovných válcovaných ocelových plechů, čelo a boky o tloušťce 13 mm, strop a záď 10 mm a dno 6 mm. V předním šípovité části bylo stanoviště řidiče se vstupním otvorem zakrývaným dvojdílným čtyřhraným poklopem, v zadní části byl umístěn motor, převodovky a nádrž o objemu 360 l. Celkové rozměry byly délka 5 350 mm, šířka 2 230 mm a výška 2 1600. Jelikož v SSSR nebyl k dispozici vhodný motor v dostatečném množství, bylo z USA zakoupeno 2 000 ks upravených leteckých motorů Liberty L-12. Do části tanků BT-2 byl montován i motor M-5 (ruská licence Liberty) podobných parametrů. U obou se jednalo o zážehový dvanáctiválec do V (45 stupňů), vodou chlazený o objemu 27 900 ccm a výkonu 250-295 kW při 1650 ot./min.. Spojka byla suchá, planetová, hlavní převodovka mechanická 4 stupně vpřed a jeden vzad.
Podvozek se skládal se čtyř zdvojených pojezdových kol s gumovými bandážemi a předního napínacího bez bandáže na každé straně, náhon na poslední pár kol, přední pár řiditelný volantem a řízení s pásy pomocí bočních převodovek. Světlost byla 350 mm na kolech a 380 mm na pásech. Pásy šířce 260 mm kovové, jednočepové, 46 článků na každé straně. Styková délka byla 3000 mm, rozchod 1960 mm.
Problémem se stala výzbroj tanku. Původně se počítalo s věží osazenou kanonem ráže 45 mm (jeho vývoj ale nebyl dokončen) a kulometem. Nakonec byl BT-2 osazen jednoduchou kulatou věží konstruktéra A.A. Mološtanova s ručním pohonem, snýtovanou z 13 mm válcovaného plechu, na stropě (10 mm) v přední části skosenou. V ní bylo stanoviště velitele (+ střelce a nabíječe v jedné osobě), který do ní vstupoval jednodílným hranatým poklopen ve stropě. Výhled mu poskytovaly štěrbinové průzory. Jelikož problémy s dodávkami výzbroje přetrvávaly, byly použity celkem čtyři varianty. První byl montován kanon B-3ráže 37 mm/L45 v prvních 60 vozidlech. Dále to byly dva kulomety (DA-2, ráže 7,62 mm) na společné lafetě nebo dva kulomety (DA-2) na společné lafetě a jeden (DT, ráže 7,62 mm) šikmo mířící cca 45 stupňů vpravo. Kulometných vozidel bylo postaveno celkem 350 ks. Poslední verzí bylo 200 ks tanků s kombinací kanon 37 mm a šikmý kulomet. Kanon byl zaměřován optickým nebo mechanickým zaměřovačem. Zásoba munice činila u poslední varianty 92 nábojů pro kanon a 2 709 nábojů pro kulomet. Jediné pojítko byly signalizační praporky.
Tank o hmotnosti 10 200 až 11 000 kg dosahoval měrného tlaku na pevný podklad na pásech 0,55-0,63 kg/cm2, na kolech do 5,65 kg/cm2. Poloměr otáčení byl 2,5 m na pásech a do 10 m na kolech. Stroj byl i na dnešní dobu zajímavě motorován, měrný výkon činil 22,8-28 kW/t !!! (Pz-IIIA 12,2 kW/t, T-26 9,1 kW/t) a dojezd byl 120 km na pásech a 200 km na kolech při objemu nádrží 360 l hlavní a 140 l přídavné. Maximální rychlost byla omezena z důvodu možnosti poškození hnacích, převodových a pojezdových částí na 52 km/h na pásech a 72 km/h na kolech. Byl schopen překonávat příkop o šířce 2,1 m, stěnu o výšce do 0,7 m a brodivost byla do 1,0 m. Demontáž a montáž pásů trvala asi 30 min.
Tanků BT-2 bylo vyrobeno a předáno v roce 1932 396 ks (v plánu bylo 600 ks) a na začátku roku následujícího 214 ks (dle některých pramenů 224 ks). Po té byla výroba ukončena a závod č.183 přešel na výrobu pokročilejšího BT-5.
BT-2 byl v době svého vzniku lehký tank s moderním tvarem pancíře, vyznačoval se vysokou rychlostí, průchodností a dojezdem. Konstruktéři si už s prvními prototypy uvědomovali i jeho slabiny - slabý pancíř, kanon malé ráže, neexistenci radiových pojítek, těsný bojový prostor, jednomístná věž a motor (špatně se startoval a lehce hořel). Tanky odesílané k jednotkám vykazovaly malou životnost motorů, převodovek a pásů.
Speciální varianty a prototypy
Jelikož kanon ráže 37 mm byl proti pěchotě a zodolněným cílům málo účinný, již od roku 1932 se pracovalo na zvětšení jeho ráže na minimálně 45 mm. S tímto souvisel vývoj větší věže, kde by bylo místo pro kanon, velitele (v BT-2 velice přetíženého) i nabíječe. Konstruktér Rodionov se pokusil umístit do věže BT-2 kanon K20 (45 mm) a dva muže, prodloužením věže a přidáním 80 kg vyvažovače do zadní části. Výsledkem byl stísněný prostor pro obsluhu, kombinovaný s vražedným zákluzem kanonu. Neúspěšné pokusy o věž s kanonem 76,2 mm pro palebnou podporu klasických BT probíhaly v závodu Krasnyj Putilovec (Leningrad) a Krasnyj Proletar. Všechny skončily u prototypů.
V pozdějších letech, kdy se do výzbroje dostávalo větší množství BT-5
a BT-7
, se uskutečnilo několik konverzí již zastarávajících dvojek na mostní tanky, z nichž nejůspěšnější byla konstrukce Závodu Im. Oržokidzeho v Moskvě. BT-2 s menší kulometnou věží (z T-37
) byl vybaven pákovým mechanizmem, který byl schopen devítimetrový most bez vysednutí osádky položit do jedné minuty a naložit zpět do tří minut.
Na podvozku BT-2 bylo vyrobeno také několik prototypů ChBT-2, který měl místo kanonu osazen plamenomet KS-23. Jelikož tanku nezůstala žádná další výzbroj, do sériové výroby se nedostal.
Na tomto vozidle probíhaly také zkoušky naftového motoru BD-2 (Bystrochodnyj Dizel), který v roce 1937 vstoupil do historie pod označením V-2 (ve strojích BT-7M, T-34, SU, ISU, T-50, KV, Vorošilovec a dalších).
I když BT-2 měl sloužit jako cvičný, byl před nástupem BT-5 a BT-7 běžně přidělován k bojovým jednotkám (podobně jako např. Pz I). Tato vozidla se účastnila operací proti japonsko-madžuským jednotkám v roce 1938 (u jezera Chasan) a 1939 (u řeky Chalchyn) a útoku na Polsko v roce 1939. Několik málo desítek kusů se dožilo i operace Barbarossa.
