reklama

879 utopených a sežraných žraloky

Kapitán Charles Butler McVay III. není odpovědný za katastrofu, která vedla k jeho postavení před válečný soud, k jeho odsouzení, ponížení a ukončení jeho slibné kariéry důstojníka válečného námořnictva .......

Písmo: A- | A+
Diskusia  (14)

Tento zákon schválil Kongres Spojených států amerických v roce 2000. Bohužel až 32 let po té, co kapitán Charles Butler McVay III., bývalý velitel těžkého křižníku USS Indianopolis (CA-35), spáchal před svým domem v Litchfieldu střelou do čela sebevraždu.

USS Indianopolis byl jeden z křižníků třídy Portland, postavených podle podmínek Washingtonské námořní smlouvy z roku 1922, čili v US Navy patřil k těm menším. Loď o délce 186 metrů a výtlaku 9950 BRT vstoupila do služby v listopadu 1932, byla vyzbrojena devíti (3x3) 203 mm kanony, osmi dvojúčelovými kanony ráže 127 mm a osmi velkorážnými protiletadlovými kulomety. Čtyři turbíny Parsons o výkonu 80 000 kW jí dávaly rychlost až 32,7 uzle ( 60,6 km/h). Po japonském napadení Pearl Harboru se loď účastnila operací v Tichomoří, sloužila jako vlajková loď 5. flotily (adm. R. A. Spruance), prodělala několik přestaveb (montáž nových radarů, navýšení počtu protiletadlových zbraní) a na jaře 1945 generální opravu.

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

16.7.1945 dostal kap. Ch. B. McVay (jmenován v listopadu 1944) v San Franciscu nezvyklý rozkaz - nalodit spolu s 19 příslušníky námořní pěchoty a dvěma lékaři zhruba stokilový kovový válec s dodatkem "že má tento válec chránit vlastním životem a obětovat i vlastní loď a v případě nehody má přednost před čímkoliv v záchranném člunu", a co nejrychleji jej dopravit na Tichomořský ostrov Tinian. Válec obsahoval (což nikdo z posádky nevěděl) Uran 235, určený jako náplň pro bombu Little Boy (později svrženou bombardérem Boeing B-29 s názvem Enola Gay na japonské město Hirošimu). Indianopolis zvedl kotvy, plnou rychlostí vyrazil na místo určení a po doplnění paliva v Pearl Harboru (19.7.) vykládá náklad 26.7. na Tinianu.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Kap. McVay žádá velitelství o čas k opravám 11 dní přetěžovaným strojům a dokončení výcviku nováčků na lodi. Dostává však rozkaz k přeplutí Filipínského moře a dokončení výcviku na Leyte v bojovém uskupení 95.7 (kontraadm. L. D. McCormick, USS Idaho). Z US Navy, ještě před 3 lety bojující v Tichomoří ze všech sil o vlastní přežití se silnějším nepřítelem, se ale v poslední době vlivem vývoje na bojištích a masivních náborů stává, hlavně ve štábních a administrativních složkách přebujelým byrokratickým molochem, kde pravá ruka někdy neví, co dělá levá. Podle jemu předaných informací v oblasti plavby nevyvíjí nepřítel jakoukoliv činnost a také nedostává požadovanou eskortu krycích torpédoborců (i když má odposlechová služba informace o dvou až čtyřech japonských ponorkách v oblasti a před dvěma dny tam byl torpédován USS Underhill). Indianopolis tedy 28.7. vyplouvá na Leyte a po jeho odplutí je odeslána depeše pro TF 95.7 ohledně přesunu a času připojení k uskupení 95.7 - ta však je špatně dešifrována a McCormick ji nebere na vědomí. Z druhého hlášení je zmatený i viceadmirál J. Oldendorf a tak je oba berou jako administrativní nedopatření, aniž by cokoliv ověřovali.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

30.7. krátce po půlnoci, nevěří velitel ponorky I-58, kapitán Močicura Hašimoto svým očím - rychlostí asi 17 uzlů se k němu blíží velká válečná loď bez doprovodu torpédoborců a tak po střeleckém výpočtu a zaměření dává rozkaz k vypálení vějíře šesti torpéd (typ 95). V ponorce registrují dva výbuchy a přebíjí torpédomety. Nic netušící posádku Indianopolis vytrhnou tyto výbuchy se šťastného snění (v Evropě se slaví konec války už skoro tři měsíce) a nastává zmatek. Je vyhlášen poplach a telegrafista opakovaně vysílá volání o pomoc s jejich polohou. Jedno z torpéd zasáhlo do přídě, druhé ve středu lodi. Jelikož je přerušeno spojení s nepoškozenou strojovnou a rychlostní telegraf se zasekl na "poloviční vpřed", hrnou se při nezmenšené rychlosti plavidla roztrženou přídí do lodi desítky tun vody. Při náklonu 18 stupňů dává kap. McVay rozkaz k opuštění lodi - přes palubu jsou svrhávány záchranné vory a posádka skáče za nimi. A Indianopolis, neustále hnaná do zkázy silou svých šroubů, se po necelých 15 minutách po zásahu pokládá na bok a potápí. V tomto okamžiku se ocitá ve vodě i kap. McVay a s ním plave na hladině okolo 900 mužů z jeho 1196 členné posádky. I-58 podává do Tokia hlášení o potopení velké válečné lodi a odplouvá.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Je 30.7.1945 krátce po půlnoci a ve vodách Filipínského moře plave na hladině většina posádky posádky USS Indianopolis. Ti šťastnější mají kapokové záchranné vesty, ti méně šťastní se drží záchranných vorů nebo kolegů. Kapitán McVay a důstojníci organizují vyzdvižení zraněných na vory a svázání trosečníků do skupin, ať nejsou proudem a vlnami roztrháni od sebe. I když ještě v šoku z potopení, nepovažují svoji situaci za extrémně dramatickou - zpráva o útoku byla několikrát odvysílána a velitelství na Leyte, Guamu a Pearl Harboru mají mají informace o jejich trase a čase doplutí, takže do 24 hodin očekávali záchranu. Hluboce se však mýlili - měli podstoupit jedno z nejhorších námořních martýrií v dějinách US Navy.

První problémy začaly již ráno, kdy na raněné začali útočit žraloci. Námořníci se je sice pokoušeli odhánět kopáním a noži ale marně. Co chvíli zmizel některý z nich v krví zbarvené vodě pod hladinou.

Zprávu o potopení zachytilo několik lodí - mezi nejostudnější patří jednání kapitána křižníku USS Salt Lake City - po zachycení zprávy konzultoval průzkum místa potopení s pilotem palubního průzkumného hydroplánu. Po zjištění, že pozice je mimo dolet hydroplánu (asi 450 km) - neudělal nic, ani zprávu nepředal dále. Podobně postupoval kapitán vojenské vlečné lodi Pawnee - po zjištění "že to je daleko" zprávu ani nepředal. Zpravodajská služba zachytila a rozluštila také hlášení I-58 o potopení velké válečné lodi. Admirál Ch. Nimitz se domníval, že je to japonská lest a nenechal ani prověřit trasy velkých lodí.

Poslední šancí trosečníků bylo, že se po nich začnou shánět na Leyte, kam měl připlout 31.7. Důstojník, mající na starosti hlášení připlutí lodí na Leyte, když se ho nedočkal, tak přesunul příjezd na další den bez informace nadřízeným (měl přece hlásit jen připlutí). Křižník ale zmizel i v "kartografickém chaosu" - jeho symbol byl v ten den odstraněn z operační oblasti Marian (už měl být na Leyte), ale do oblasti Filipínského moře nebyl přenesen. Na Leyte nebyl ale Indianopolis pohřešován ani další den, jeho příjezd byl administrativně přesunut na 2.8., bez pokusu o jeho kontaktování.

Trosečníci sužovaní žraloky, pálícím sluncem a žízní, byli po třech dnech ve vodě na pokraji šílenství. Někteří za zoufalství pili mořskou vodu a pak v křečích umírali. Mezi zoufalými muži propukaly bitky a krev ve vodě přilákala další žraloky, kteří je stahovali pod hladinu nebo jim trhali dolní končetiny. Štěstí se na poslední přeživší usmálo až čtvrtý den odpoledne, kdy je zahlédl por. W. C. Gwinn, pilot protiponorkového bombardéru Lockheed Ventura. Jeho hlášení o "stovkách mužů ve vodě" zachytí mimo jiné i patrolující por. R. A. Marks s hydroplánem Consolidated PBY-5 Catalina, který okamžitě mění kurz a míří na místo. Po cestě míjí torpédoborec USS Cecil Doyle, předává mu zprávu a jeho kapitán, nedbaje na svoje rozkazy, vyráží plnou rychlostí na místo. Por. Gwinn po příletu na místo přistává na hladině a zachraňuje prvních 56 mužů. Po půlnoci doráží i USS Cecil Doyle, bez ohledu na vlastní bezpečnost rozsvěcuje reflektory a spouští záchranné čluny. Do rána doráží další 3 torpédoborce. Z části trosečníků zbývají pouze horní části trupu v záchranných vestách - živých se podaří do pátého dne zachránit pouze 317.

Veřejnost, i přes nadšení s následné kapitulace Japonska, si přeje najít viníka a začíná hon na obětního beránka. Vyšetřování probíhá jako fraška (v komisi je i viceadm. G. Murray, který nese zodpovědnost za změnu rozkazů pro Indianopolis a nepřidělení eskorty torpédoborců), jelikož nelze obvinit nefunkční systém, končí před válečným soudem pouze kap. McVay s obviněními z špatného plnění svých povinností a ohrožení životů druhých z nedbalosti. Jako svědek vypovídal i kap. Hašimoto (a održel za to dárkový poukaz v hodnotě 100 USD). Kap. McVay byl odsouzen za hazardování se svěřenou lodí a tím byla odvedena pozornost od špatně nastavených pravidel a zásadní selhání mnohých vyšších a nižších důstojníků námořnictva. Poté byl případ ututlán.

Kapitán Charles Butler McVay III. toto ponížení, které zničilo jeho kariéru, vydržel snášet 23 let, prokládaných nenávistnými výpady a dopisy k jeho osobě jako vrahovi. Jeho jméno bylo po mnoha intervencích očištěno až v roce 2000.

Luděk Kratochvíl

Luděk Kratochvíl

Bloger 
  • Počet článkov:  68
  •  | 
  • Páči sa:  2x

Amatérský historik, který má občas potřebu komentovat věci okolo sebe. Občasný přispěvovatel na www.valka.cz Zoznam autorových rubrík:  NezaradenéSúkromné

Prémioví blogeri

Adam Valček

Adam Valček

14 článkov
Yevhen Hessen

Yevhen Hessen

20 článkov
Lucia Šicková

Lucia Šicková

4 články
Matúš Sarvaš

Matúš Sarvaš

3 články
Monika Nagyova

Monika Nagyova

295 článkov
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu